Počátkem roku 1880 vzniklo sedm písní známých pod názvem Cigánské melodie. Antonín Dvořák  je napsal na německý překlad básní Adolfa Heyduka, který je sám pro danou příležitost přeložil. Písně jsou psány pro Gustava Waltera, tenoristu vídeňské Dvorní opery, jemuž je skladatel věnoval a který je také premiéroval následujícího  roku ve Vídni.  Největší obliby  se dočkala  čtvrtá píseň, Když mne stará matka…, často aranžována pro jiné nástrojové obsazení.

Moravská lidové poezie v písníchpředstavuje soubor „stylizací – doprovodů“ k moravským lidovým písním; jako kolekce 174 písní poprvé vyšly pod názvem Kytice z národních písní moravských (1890), zásluhou filologa a národopisce Františka Bartoše a Leoše Janáčka. Z obsáhlé antologie moravské lidové písně postupně vybíral skladatel „53 nejkrásnějších písní“, které svým klavírním doprovodem mistrně odhalil v základu, z něhož píseň vyrůstá v souladu textu, melodie, rytmu, formy a tonálního cítění.

Z pera samoukova – zněl podtitul básní–zápisků, jež uveřejnily Lidové noviny v roce 1916. Ani Janáček netušil, že by se mohlo jednat o autora, jehož literární výtvory mohl číst ve svých oblíbených novinách, ne-li je mít doma v knihovně. Po téměř osmdesáti letech vyšlo autorství básnické skladby najevo: valašský spisovatel Josef (Ozef) Kalda si dovolil malou eskamotáž: do „Lidovek“ poslal nesignovaný rukopis, ten byl obratem publikován a za rok si krásné veršíky o té lásce cigánské Janáček vezl do Luhačovic, kde vznikají první motivy tohoto hudebního románu.

Zápisník zmizelého – cyklus 22 písní  Janáček komponoval až do roku 1920 a hned z jara následujícího roku byl premiérován v Redutě. Dílo se rázem rozletělo do světa.  

Eva Drlíková