Povzbuzen výzvou dirigenta pražské filharmonie o nové orchestrální dílo, komponoval Janáček v letech 1912–13 baladu pro orchestr Šumařovo dítě. Námětem se stala stejnojmenná báseň Svatopluka Čecha, již si skladatel poněkud přizpůsobil svému naturelu dramatika i svému sociálnímu cítění:

Pastouška, v ní  zemřel chudý šumař, zůstaly po něm housle a v kolébce nemocné dítě. Mocný rychtář, budící strach a bázeň je svým nemilosrdenstvím ztělesněním předtuchy trudného konce. Churavému děcku se zjevuje  šumař a svým houslovým sólem láká dítě k sobě, ve skutečnosti je odvádí do náručí smrti.

Osud díla byl provázen zrušenou premiérou 1914 (orchestr dílo nezvládl), k  prvnímu provedení došlo až koncem 1917 v nastudování pražské filharmonie pod taktovkou O. Ostrčila.

Druhý klavírní koncert Bély Bartóka ( 1931) patří k dílům, které výstižně charakterizují svého tvůrce odstupem od  obvyklé tematičnosti a naopak příklonem ke drobné motivační práci. V sólistickém partu je velmi náročné co do virtuozity i technické náročnosti. Třídilný koncert je v úvodní části především úkolem pro pianistu, teprve ve druhé větě nechá skladatel promlouvat sekci smyčců v meditativně-chorálním tónu v dialogu s motorickými pasážemi klavíru. Závěrečné Allegro molto vychází z hudební matérie úvodní věty, podtrhujíc tak expresionistický charakter celé skladby. Premiéry svého díla (1933) se v roli sólisty zhostil sám autor.

Dvojí smyčce, bicí, xylofon, celesta, klavír a harfa – takové obsazení si žádá Bartókova Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu z roku 1936. Skladba, dedikovaná Paulu Sacherovi a basilejskému komornímu orchestru, je považována za vrchol skladatelova úsilí dosáhnout a osobitými prostředky představit syntézu tzv. nové hudby první poloviny 20. století. Už samotná instrumentace a její užití  v rámci  díla přináší neobvyklý zvukový kolorit; ústřední roli zde hrají povětšinou sólistické a bicí nástroje, zatímco obě strunné sekce jsou tu společné, tu samostatné. A  skladatel ani v tomto díle nezapře svůj celoživotní obdiv k formě fugy, jež je vůdčím principem první věty. Následující větu lidovějšího a tanečního rázu  vystřídá barevně  bohaté nokturnové Adagio; finální část  čerpá z tématu úvodu, zjasněného lidovou tematikou  a končí hymnickou fugou. 

Eva Drlíková