Iva Bittová je dnes mezinárodně uznávaný zjev na pomezí interpretace a kompozice s téměř shodným podílem na poli vážné a nonartificiální hudby a folklóru.

Jestliže v rámci festivalu nabízí svůj pohled na Janáčka prismatem jazzu, folku třeba i art-rocku, pak to není poprvé. Mnohokrát interpretovala svým nezapomenutelným  způsobem jednotlivé Janáčkovy skladby a její realizace cyklu Moravská lidová poezie v písních spolu se Škampovým kvartetem a v aranžích Vladimíra Godára z roku 2004 znamenala průlom v dosavadní konvenční interpretaci tohoto Janáčkova vokálního cyklu.

Proto právem přichází se svým recitálem ve spojení s dvojicí vynikajících brněnských bubeníků OK Percussion Duo /Martin Opršál – Martin Kleibl/ a v aranžích Miloše Štědroně volí pro spojení hlasu, houslí a fónických projevů s s melodickými a dalšími bicími nástroji vesměs kratší Janáčkovy skladby.

S největší pravděpodobností pro harmonium, které měl Janáček na Hukvaldech, napsal skladbu Čekám Tě po 5. srpnu 1928 – týden před smrtí a věnovanou Kamile Stösslové. Iva se k této desetitaktové miniatuře vrací už podruhé.

Dva bloky kontrastních nápěvků mluvy budou spojeny breaky bicích nástrojů a vytvoří tak jakousi dramatickou scénu. Doklad toho, jak Janáček sice důsledně odděloval nápěvky zapsané vesměs v plenéru od kompoziční činnosti, ale přesto je zřejmé, že umělecký faktor v těchto tzv. vědeckých studiích melodie lidské řeči převažuje a míří k operní poetice Janáčka.

Klavírní úpravu lašského tance Pilky Janáček vydal u A. Píši v Brně na jaře 1905 spolu

s Čeladenským. Převod do melodických bicích nástrojů se v tomto případě přímo nabízel.

Obdobně v recitálu funguje převod varhanního sóla Varhany solo z Glagolské mše nebo

III. části ze symfonie Dunaj, kde byl vokální part Janáčkem přímo zvolen.

Klavírní miniatura Na památku – In memoriam pochází zřejmě z roku 1887 a je jedním z nejmarkantnějších dokladů Janáčkova vznikajícího originálního stylu – v dané situaci nalézáme dvě typické konstanty – velmi rychlou a krátkou obstinátní figuru a prodlevový ráz celé miniatury, spočívající na akordice- prakticky bez harmonie. XIII. část- klavírní sólová miniatura z vokálního cyklu Zápisník zmizelého se svým obstinátním charakterem a trhanou dikcí rovněž nabízí pro spojení s bicími nástroji.

Recitál doplní bonusy, které vzniknou při přípravě koncertu během jara a léta roku 2016.

Skladatel, pianista a jazzman Emil Viklický debutoval výrazně v roce 1977 albem V Holomóci. Syntéza modálních postupů jazzu 70. let 20. století se brzy spojila se studiem moravského folklóru a samozřejmě s tvorbou Leoše Janáčka. Tuto dráhu dovršilo studium v Bostonu a Viklický stále nápaditěji spojoval jazzové podněty s oblastí kompozičních technik druhé poloviny 20. století a postupně se propracoval k opeře a k dalším polohám artificiální hudby a stal se symbolem ideálního spojení obou světů – nonartificiální a artificiální hudby.

Janáček ho od začátku vedl k tomu, aby využíval co nejvíce postupů lidové hudby – a to nejen melodických, modálních, rytmických, ale i barev, a nešel tak cestou těch skladatelů, kteří od dob Vítězslava Nováka chtěli lidovou píseň vylepšovat a obohacovat především harmonicky vršením komplikovaných akordů potristanovské harmonie do světa, v němž byly cizí. I když i z takového spojení může vzejít pozoruhodná umělecká syntéza, ukázala se jako mnohem produktivnější Janáčkova cesta. Ta plně respektovala jednoduchost, syrovost a mnohdy zdánlivý „primitivismus“ a nalezla zde zdroje vlastního „verismu, impresionismu a expresionismu“ […] Svod především harmonického obohacování ovšem existoval i v jazzu a od poloviny 20. století měl své výrazné představitele, jež nebylo snadné minout, a uslyšíme to i v některých místech dnešního recitálu – je to však v rovině inspiračního podnětu, jaký má jen doplňující význam.

Janáček je už dlouhou dobu inspiračním podnětem a Emil Viklický nejen aranžuje, ale především tvůrčím způsobem navazuje na vybrané segmenty nebo celky. Přitom vůbec nejde prvoplánovou cestou hledání rytmicky ostinátních a apartních útvarů, jaké vedou přímo k jazzové stylizaci. Hledá naopak kantilény, harmonicky, melodicky a tektonicky zajímavá místa. Mistrně zareagoval na Janáčkovu Sinfoniettu v místě, které by málokdo očekával, a obdobně se vypořádal s pasážemi z 2. jednání Její pastorkyně.

Folklórní vazby navazují ústrojně na celé úsilí o syntézu folklóru, jazzu a janáčkovských podnětů, jak u Emila Viklického narůstá od konce 70. let. V posledním desítiletí ovšem hraje výraznou úlohu v obohacování tohoto nezpochybnitelného výsledku soudobého skladatele a interpreta i jeho mezinárodní kariéra a častá prezentace těchto poloh mezi jazzmany i koncertním obecenstvem na Západě a spolupráce s vynikajícími jazzovými hudebníky na koncertních pódiích a ve studiích právě na takto profilované tvorbě, zažehnuté Janáčkovým odkazem.

Miloš Štědroň