Menší postavou, o to větší svým uměleckým a intelektuálním rozměrem. Osobnost ve třech fázích svého vývoje profesního, jehož pevným základem byla hudba v celé její šíři. Objevuje ji již v chlapeckých letech, s mladickým zápalem zkoumá vlastní potenciál v rovině interpretační a následně tvůrčí. Zhodnocuje hudební minulost a soudí současnost, do níž vnáší zcela nový impuls, nalézaný kdekoli, kde zaslechne pravdivý tón. Není pokračovatelem, je novátorem; do posledního dne hledá smysl hudební tvorby vlastním způsobem, jímž se vřadil mezi největší skladatele hudební progrese.
Základem Janáčkovy tvorby je hudba vokálně-instrumentální – především dílo operní (od Její pastorkyně až po závěrečnou operu Z mrtvého domu), kantátové (Amarus, Věčné evangelium, Šumařovo dítě, Glagolská mše), sbory mužské, ženské i smíšené (především na texty Petra Bezruče), skladby ryze instrumentální (Sinfonietta, Taras Bulba, Lašské tance), hudba komorní různého obsazení (nejen oba smyčcové kvartety) a skladby pro sólový nástroj, kde prim hraje klavír. Užší výběr nutno obohatit o skladatelovu tvorbu podmíněnou jeho folkloristickým výzkumem stejně jako o jeho neobvyklou tvorbu literární ( fejetony) a teoretická pedagogia.
Co do počtu nepříliš četné dílo soustřeďuje v sobě nevídanou pracovní vitalitu člověka, jenž se z vlastní potřeby uměl zasadit o rozvoj nejrůznějších faset hudebního dění své doby. Učitel, sbormistr, varhaník, folklorista, skladatel i teoretik, hudební kritik i glosátor, libretista, fejetonista. Zanícený pěšák přírodou i krajinou melodie lidské řeči. V Janáčkově odkazu nehledejme ani lyirku, ani epiku, ale hloubku dramatických okamžiků, vtěsnaných do pěti linek.
